O práci knihovnice jsme si povídali se zaměstnankyní Městské knihovny Lysá nad Labem Štěpánkou Zrckovou. Štěpánka pracuje jak s dětmi tak i se seniory – neměnila by.
Jak dlouho se věnujete svému povolání a proč zrovna knihovna?
Svému povolání se věnuji od dvaceti let a bylo přerušeno několika mateřskými dovolenými. Věnuju se tomu, protože mne od mládí zajímala kultura, literatura a podobné obory, zároveň mám ráda práci s dětmi. Toto všechno je možné skloubit v knihovně a při práci knihovníka.
Teď k tomu mám přidanou také práci se seniory a musím říct, že je velmi zajímavá a smysluplná. Posunout seniory v jejich myšlení, k tomu, aby se učili, aby nesetrvávali jen u seriálů a něco dělali, to je dobrá činnost.
I když jste celý den mezi knihami – čtete ještě pořád ráda?
Čtu pořád ráda, bohužel mám ale málo času. Ovšem vhledem k tomu, že mám na starosti převážně děti, tak musím přečíst hodně dětské literatury a pak na tu dospěláckou, takzvaně vážnou literaturu, nezbývá čas. Ale to neznamená, že bych nečetla. Nemohou mi uniknout bestsellery, které vycházejí a čtu je velmi ráda, když mi na to vyjde čas.
Co Vás na Vaší práci baví nejvíce?
Nejvíce mě baví setkávání s lidmi a předávání informací dětem i dospělým, baví mne to, každý člověk je jiný. Práce s lidmi není jednotvárná. V každém zaměstnání se setkáte s lidmi, kteří vám takzvaně nesedí a s těmi, se kterými se vám pracuje líp. To je všude. Ale jak říká jeden můj kamarád, do knihovny chotí těch horních 20 tisíc vrstev. Je to velmi příjemné.
Měla jste někdy chuť s tím „seknout“?
Měla jsem s tím chuť seknout. Práci knihovníka člověk dělá buď rád, nebo ji nedělá. Nedělá se nikdy pro peníze, neznám knihovníka, který by řekl: „Teď si vydělám, půjdu do knihovny.“ Všichni to děláme rádi. Jsou však situace, kdy má člověk všeho dost, syndrom vyhoření jsem za těch x let nikdy neměla právě proto, že to člověk dělá rád. Jeden psycholog říká, že kdo dělá práci rád, tak nemá syndrom vyhoření.
Je možné při Vašem povolání dobře skloubit práci a rodinu?
Někdy to drhne, ale většinou to jde. I vlastní děti se potřebují rozvíjet, potřebují pomoc s literaturou, rozšířit si obzory, rozhodně ano. I když máme třeba večerní služby a večerní programy, děti si zvyknou a jsou o to samostatnější.
Jaké jsou Vaše koníčky?
Mezi moje koníčky kromě čtení patří klasická hudba, kterou se snažím navštěvovat. Nevykonávám ji, protože talent a píle mi v tomto oboru chybí, ale ráda si půjdu poslechnout jakýkoli koncert klasické hudby. Mám také moc ráda divadlo. Navíc když člověk dělá práci s dětmi a vytváří jim programy, tak se to tomu divadlu trochu blíží, člověk musí děti zaujmout a konečně musí zaujmout i seniory. Při svojí práci mám všechno, co mám ráda.