Další s kým jsme si popovídali v rámci našich rozhovorů se zajímavými lidmi z území je Petra Dobiášová, ředitelka Rodinného centra v Milovicích. Povídání to bylo velmi milé a inspirativní.
Jak jste se dostala ke své práci?
Jsme v Rodinném centru Milovice. Letos jsme oslavili dvacáté výročí vzniku spolku Maminky dětem, který rodinné centrum v Milovicích založil a provozuje. Já se k němu dostala úplně od začátku, byla jsem jednou z původních zakladatelek.
Nejprve jsme se jmenovali Mateřské centrum Milovice. Jak se nabalovaly aktivity, tak se časem změnil název na Rodinné centrum Milovice, protože pomáháme celým rodinám. Od začátku jsem byla v radě spolku, ve středu společenství. Pomáhala jsem holkám s administrativou, projekty, psaním žádostí, žádostmi u sponzorů o peníze i materiál a vybavení. Když jsme konečně vznikli, což byl proces, který trval asi tři měsíce, tak jsme další rok hledali prostory pro mateřské centrum. Našli jsme je v budově stávající radnice, kde jsme byli až do roku 2018. Poté přišlo stěhování do současných prostor, v ulici Komenského.
Vystřídala jsem různé pozice od fundraisingu, pomoci na akcích, učila ve Školičce, organizovala programy pro děti i dospělé a hlavně psala.
Před pár lety se naše tehdejší paní ředitelka dostala na pozici místostarostky města Milovice. Ředitelskou pozici mi nabídla, takže od ledna 2019 jsem na místě ředitelky.
Co jsem dělala před mateřskou?
Čtyři roky jsem učila ve škole. Pak se mi postupně narodily 4 děti, což znamenalo 11 let na rodičáku. Centrum jsme začali zakládat, když nejstarší dceři bylo 6 týdnů. Takže víceméně celou mateřskou a rodičovskou dovolenou jsem strávila s dětmi v centru. To se krásně kombinuje a dá se to s dětmi skloubit. Akce jsme navíc vybírali tak, aby to bylo pro naše děti. Základem byl prostor pro vzájemné setkávání se a předávání si zkušeností a semináře s odborníky. Brzy vznikl Mimiklub, potom kroužky a další aktivity se začaly nabalovat.
Práce a rodina se tady dá skloubit dobře…
Pokud sháníme zaměstnance, tak se díváme po maminkách, které již mají vlastní děti. Měli jsme tu párkrát bezdětné zaměstnankyně a ta chemie funguje úplně jinak. Ideální je, pokud to jsou maminky, kterým třeba zrovna těsně končí rodičák a znají to tu.
Které všechny organizace se od vás odštěpily?
Pod Maminky dětem vzniklo několik, dnes již samostatných, organizací. Jednou z prvních byli Alpíci, z.s., to je horolezecký oddíl. I dnes mají klubovnu pod námi. Hned vedle vchodu mají velkou horolezeckou stěnu. Je to skupina, která pod námi původně provozovala kroužek Horoškoličky, později si založila vlastní spolek.
Další je Přirozené učení, z.s., to jsou domácí školáci, sešli se u nás v centru. Já tenkrát učila svoje děti doma, udělala jsem přednášku o tom jak to funguje a přinesla jsem všechny materiály, včetně prvních vysvědčení se slovním hodnocením. Vykrystalizovala se tu skupina rodičů, kteří o domácí vzdělávání měli zájem.
Dlouho tady chyběly školky, respektive před výstavbou MŠ Sluníčko byla velmi malá kapacita. Pořádali jsme jsme tedy několikrát týdně Školičku pro děti od 3 let. Později se tu objevila skupina holek, které chtěly dělat lesní školku, dnešní Lesní klub Skřítek, z.s.
Dále se od nás oddělili sociální služby, ředitelka za sociální oblast si založila vlastní organizaci POINT Milovice, z.ú.
V září se oddělila další organizace, a to je KoniPAS Milovice, z.s., což je organizace pro rodiny s autistickými dětmi, dětmi s vývojovou dysfázií a jinými specifickými potřebami. To je minimálně pět organizací, jež u nás vznikly a osamostatnily se.
Zmiňovala jste, vlastní zkušenosti s domácí výukou….
Mám čtyři děti. Když moje nejstarší dcera měla nastupovat do první třídy, tak jsem chtěla, aby dojížděla do Lysé. Na dojíždění ale ještě nebyla úplně zralá. Tenkrát se nám čirou náhodou podařilo nakontaktovat na Štěpánku, která učila své kluky doma. Já jsem učitelka, vzdělání na to mám, tak jsem si říkala, že to zkusíme. Domluvili jsme si schůzku s klukama, ti na domácí školu vzpomínali moc rádi, stejně jako jejich maminka. Byla jsem na rodičáku a plánovala ještě čtvrté dítě, připadalo mi to takové přirozené. Navíc naše Anička už v pěti letech četla knížky, takže to bylo všechno bez problémů. Zjistili jsme si všechny požadavky, bylo nutné i vyšetření z psychologické poradny.
Váš starší syn měl vývojovou dysfázii. Chodil taky do domácí školy?
Ano, Ládík měl vývojovou dysfázii, tedy specifickou poruchu řeči. Logopedii začal navštěvovat již velmi brzy a musel se učit vyslovovat i takové hlásky jako P, K, CH, V, které děti říkají zcela běžně. Jen za první rok na logopedii jsme natrénovali 13 různých hlásek. V době nástupu do školy byly v řeči znát výrazné agramatismy, bez skloňování, časování, problémem byly i předložky, věty měly jen několik málo slov, neustále jsme museli prohlubovat slovní zásobu. Můžete si to představit jako řeč cizince.
Naštěstí se jedná o vývojovou vadu, která se dá z velké části díky různým cvičením výrazně zlepšit. Vyžaduje to ale hodně času a práce pro rodiče i dítě. Nakonec se v mozku vytvoří potřebné spoje. Jednoho rána se dítě probudí a začne používat to, co jste dlouhé měsíce trénovali. Bohužel se mezi rodiči o této vývojové vadě ještě moc neví. Problémy s řečí se v naší rodině bohužel dědí. Něco podobného jako Ládík prožíval i můj táta a starší bratr. Když jsme se rozhodovali o domácí škole u Ládíka, tam bylo jasno úplně. Potřeboval podporu víc než nejstarší dcera. Už ve školce jsme trénovali všechno, co bude potřebovat do první třídy. Postupně jsme to nabalovali tak, aby se na konci první třídy byl schopen domluvit s kamarády. Do druhé třídy pak už nestupoval do klasické školy.
Byli jsme domluveni s paní učitelkou, že mu češtinu nebudou známkovat, že se jí budeme věnovali ještě doma, vše postupně vysvětlíme, probereme a doplníme podle jeho schopností. Myslím, že nám to zachránilo úplně všechno, hlavně jeho sebevědomí. Když nastoupil na střední školu měl jedničku z češtiny. Už je plnoletý a řeč už je podobná, jako u jeho vrstevníků, v ničem ho neomezuje. Dětem, které mají poruchy řeči, domácí výuka pomáhá tím, že to rodič přizpůsobí dítěti úplně na míru. Navíc jsme si vymysleli vlastní metodu výuky Čj, která mu prostě sedla.
Má domácí škola i negativa?
Pro mne to byla hlavně pozitiva. Ale samozřejmě jste s dětmi celý den. Není to jen o učení a kroužcích, ale i dalším obstarávání rodiny. Člověk si musí dát chvilku prostor. Takže já jsem ve chvíli, kdy manžel přišel domů, šla na hodinu na procházku městem. Měla jsem také velkou podporu od babiček a dědečka. Sice bydlí v jiném městě, ale v domácím vzdělávání nás alespoň morálně podpořili.
Domácí škola ale není pro každé dítě ani pro každého rodiče. Pro moji dceru Kačku by domácí škola nebyla vhodná, vyžadovala kolem sebe hodně dětí a podnětů. A nejmladší syn, ten si dal z domova druhou třídu kvůli covidu. Oba navštěvovali klasickou školu již od 1. třídy.
Takže jste nastoupila do práce
Práce v Rodinném centru je radost. Máme skvělý kolektiv. Všechno si tu sedlo a jsem naprosto spokojená.