Uvědomuji si, že učitelské povolání je poslání. Dítě musíte umět slovně obejmout a musí Vám věřit, musí vám věřit i rodiče, vzájemné působení všech stran na dítě je nutností.
Jak dlouho se věnujete svému povolání a proč zrovna škola?
Inspirací pro práci v mateřské škole byl můj otec. Pořádal společně s fotbalovým oddílem karnevaly a já jsem se od něj nejdříve učila připravovat soutěže a moderovat, pak jsem je vedla již sama.
Zjistila jsem, že práce s dětmi je náročná na přípravu, ale dětský smích a radost v očích dětí je nejvíc.
Ukončila jsem pedagogickou školu v Berouně. Sešly jsme se skvělá parta stejně naladěných studentek a hlavně úžasný třídní, který nám to povolání posunul na poslání.
Téměř všechny se stýkáme a vyměňujeme si poznatky nebo jen tak popovídáme.
Dodělala jsem si studium bakaláře, navštěvuji školení, mám chuť se stále ve svém oboru zdokonalovat. Chci to po ostatních, tak i já musím jít příkladem.
Mám za sebou již víc jak 42 let praxe, složené z učitelské a ředitelské praxe.
Co vás na vaší práci baví nejvíce?
Ta viditelnost posunu dítěte. Z toho malého ustrašeného, kterému utíráte slzičky až po toho, se kterým se na konci června loučíte se slzami v očích. Již sebevědomého človíčka, který jde přece do školy, co sem chodil i tři roky a najednou odchází.
A pak je potkáváte a zastavíte se s nimi, zeptáte se, jak se mají a oni vám vypráví, vzpomínají, ptají se.
Pak i přivedu svoje děti do školky k zápisu. Koloběh života.
Měla jste někdy chuť s tím seknout?
Sekla jsem s tím, když mne semlela městská byrokracie. Kdy jedete naplno a někdo vás potřebuje jako štít bez ohledu na to, jak to cítíte. Psal se rok 1995. Byla jsem mimo školství necelých 6 let.
Naučila jsem se jiným dovednostem, především manažerským, vizí, plánováním, PR a zjistit, jak je to v soukromém sektoru. Dala jsem to, ale stejně jsem se při každé příležitosti vracela k možnosti být s dětmi.
Nabídka přišla a opět jsem ji využila. Šla jsem na konkurz a v roce 2001 jsem pozici ředitelky obhájila a jsem zde dodnes.
Co považujete za svůj profesní úspěch?
V roce 2010 mne oslovilo vedení Střední pedagogické školy, zda-li bych jim nevedla studenty v přenosech z praxe a dramatické výchově. Třináct let nastavení empatie, lásky k této profesi a mnoho materiálů a způsobů výuky, které jsme na sebe vzájemně měli možnost přenést.
Šlo o studium pro dálkaře, kde již věděli, že to chtějí dělat a tím i se úžasně s nimi pracovalo.
Přenášení empatie a vzájemná pomoc, spolupráce je nastavení i v naší školce. Jsem kouč, nastavím pravidla, ale nechám prostor k možné realizaci pedagogů, ale i provozních zaměstnanců.
Co naopak za neúspěch?
Není to neúspěch, ale co mne jako dlouholetého pedagoga trápí.
Byla bych ráda, kdyby rodiče méně komunikovali přes WhatsApp, internet, nehledali tam, co je pro jejich dítě to nejlepší nebo, co má ten druhý a mít to taky. Zastavili se a vycházeli z potřeb toho svého dítěte. Ten čas, co tráví na počítači hledáním svých odpovědí, se podívali na to dítě, slyšeli ho.
Ne nadarmo se říká: Líný rodič, šťastné dítě.
Je možné při Vašem povolání dobře skloubit práci a rodinu?
Rodina je základ a tak je to i u nás. Maminka 92 let, manžel, děti a vnoučata, všichni si vzájemně fandíme, podporujeme.
Je pravda, že kdyby mi stále někdo vyčítal, proč jedeš z práce tak dlouho, což se stává pravidelně, myslím přijít z práce pozdě, protože neumím a ani to nejde dodržovat svou pracovní dobu, tak bych to dělat nemohla. Bylo by to psychicky náročné. A psychicky vyhořelý člověk by ve školce neměl co dělat.
Mám pohodu a podporu a za to jim děkuji. Já jim tu podporu vracím, je to vzájemné.
Je pravda, že administrativy přibývá, jen těch výkazů a podkladů k odevzdání, termíny dodržet.
Je to u nás tak, přijedu domů, 10 minut nekomunikuji, to relaxuji a pak už jsem babička, manželka dcera a přejíždím na svou oblíbenou roli. Babička je mojí nejmilejší rolí.
Co máte na své škole nejraději?
Povedlo se, že jde o školu s rodinnou atmosférou. Rok máme k původní budově Drakouše ještě připojenou vilu, Vilouše. Mám ráda na škole lidi, kteří školku mají rádi jako já a společně tvoříme příznivou atmosféru mezi sebou, ale i k dětem. Vznikají krásné projekty, na kterých se podílí všichni společně.
Mám ráda zahradu, na které se děti mají možnost dostatečně proběhnout. Mám ráda stromy, které jim dělají stín. Mám ráda, že se z kuchyně line vůně, což nám umožňuje vlastní kuchyň.
Otevřu dveře a jsem tu ráda.
