Jaroslav Minařík: Můj největší profesní úspěch je, že jsme s kolegy vybudovali„značku“ Juventa

Jak jste se dostal ke své profesi?
Po studiu na gymnáziu jsem přemýšlel co dál. Jeden kamarád a zároveň spolužák z mé
gymnaziální třídy mi tehdy říkal, že bude dělat přijímačky na vysokou školu na „peďák“.
Tolik o tom tehdy mluvil, až jsem se přihlásil taky.
Byl jsem spíše humanitně zaměřený a zdálo se mi to zajímavé. Říkal jsem si, že si
prostě udělám vysokou školu a během toho se rozhodnu, jestli je to ono. Posléze mne
však přesvědčily studentské praxe, které jsme měli, dostal jsem se totiž do perfektní
školy.
Byla na Praze 4 na Pankráci, dneska už neexistuje, ale byla v ní skvělá paní ředitelka,
skvělý pedagogický kolektiv a během náslechů a praxí s dětmi, jsem vlastně zjistil, že mě
to docela baví. Jako studenti jsme tam potom měli možnost suplovat a po škole jsem tak
rovnou nastoupil.

A jak jste se dostal sem na Juventu?
Na Pankráci jsem učil pět let. No, a v roce 2000 jsem dostal nabídku prostřednictví svých
rodičů od bývalé paní ředitelky ze Základní školy Bedřicha Hrozného v Lysé nad Labem,
odkud pocházím. K té nabídce se pojil také startovací učitelský byt. Bylo to období, kdy
jsme se seznámili s mojí budoucí ženou a nějaký byt jsme hledali. A tak jsem se vrátil,
jako ten pověstný pachatel, na místo činu.
Učil jsem tam do roku 2013, kdy jsem se přihlásil do konkursu na místo ředitele právě na
milovické Juventě a ten jsem vyhrál.
Bylo mi kolem 40 a chápal jsem to jako jednu z mála možností jak se profesně posunout
a přitom zůstat ve školství.

A byla to obrovská změna…
To ano, přeci jenom na předchozí škole to bylo maličké, téměř všechny žáky jsem znal
jménem, tohle je kolos. Navíc škola ještě nebyla dostavěná a nějaký čas jsme sídlili
v dnešní budově základní umělecké školy. Ale mělo to i plno hezkých momentů.

Čeho si na své škole nejvíce ceníte?
No, já si opravdu cením a vážím toho, že tady máme výborný stabilní kolektiv a to se
týká jak pedagogických, tak nepedagogických zaměstnanců. Od toho se všechno odvíjí.

Co považujete za svůj největší profesní úspěch?
Za největší profesní úspěch považuji to, že jsme tady s kolegyněmi a kolegy tuto školu
vůbec nastartovali a vypiplali. Velký podíl na tom samozřejmě má město Milovice, protože nás vždy podporovalo a podporuje. Také proto jsme stabilní a respektovanou
školou.

Je něco zajímavého, co se teď u vás děje a chcete to zmínit?
Pro nás je hnací motor to, že pořád vymýšlíme, jak ještě více zatraktivnit výuku, aby poté
deváťáci školu opouštěli s jistotou, že mají dostatek vědomostí a znalostí nejen do
budoucího středoškolského života.
Letos začínáme například žáky druhého stupně připravovat na složení certifikovaných
zkoušek z angličtiny, které jim mohou přinášet plusové body při přijímání na střední
školy.
Loni jsme zprocesovali granty, který nám umožňují čerpat do roku 2025 poměrně velké
finance na různé aktivity. Ať už je to možnost zřízení nových personálních pozic,
z kterých mohou mít prospěch žáci, rodiče i pedagogové nebo možnost přispívat žákům
na různé školní akce, které jim můžeme hradit zčásti i zplna.

Jaké jsou vaše koníčky, a máte na ně vůbec čas?
Časově je práce ve škole náročná, navíc máme s manželkou dceru v páté třídě, takže i
doma jsme někdy za pedagogy.
Snažím se relaxovat při čtení knih, rád jezdím na kole a lyžuji. S rodinou vyrážíme do
přírody a cestujeme.