Jana Pucandlová: Hokej a škola jsou můj život. Bez podpory rodiny by to ale nešlo

V devadesátých letech, jako bývalá profesionální brankářka, zakládala hokejovou školu s Jaromírem Jágrem. Nyní má navíc vlastní školu pro hokejové gólmany. Ledový sport i ředitelování miluje a nepolevuje, byť při těžké autonehodě byla řadu týdnu upoutaná k lůžku a málem přišla o zrak. Sílů jí dodávají jak děti v práci, tak stabilní rodinné zázemí.

Jak dlouho se věnujete svému povolání?
Věnuji se mu přes 36 let. Nepocházím odtud, ale ze severu České republiky. Do Benátek nad Jizerou mne přivedl hokej, který jsem dříve aktivně hrála. Později jsem jej trénovala, a v té době si mne našli rodiče dětí z Benátek. Chtěli tady rozvinout sport, nabídli mi tehdy bydlení, práci ve školce, a já tady začala trénovat školičku bruslení, což dělám dodnes.

Já sama jsem do školky nikdy nechodila, ale učení je pro mě životní dar, předurčení, pro svoji práci jsme se narodila a našla jsme se v ní. Je to můj koníček, což je samo o sobě 99 procent úspěšnosti.

Chtěla jste s tím někdy seknout?
Nikdy jsme s tím nechtěla seknout, naopak, to, že tady sedím jako ředitelka je pro mne těžké, jsem víc pedagog než ředitel. Jako pedagog se musím přiznat, že mne to nabíjí, naplňuje mne neskutečná energie dětí, a pak můžu jít do kanceláře získanou energii předat do papírů a veškeré byrokracie.

Co vás na práci nejvíce baví?
Nejvíc mne na tom baví hravost, to jak člověk na lusknutí prstů najednou přemění na dětský život. Člověk si s nimi sedne na koberec a najednou může zaimprovizovat, hned je v tom náboj, který mi dává neskutečnou sílu a energii. Každý vymyslí něco jiného, říkají svoje příběhy a člověk s nimi nikdy nezestárne, ale už si k nim tak nekleknu jako před deseti lety. (smích)

Školka je pro děti důležitá….
Jsme první velký krok v životě dětí. Do teď znali babičku, rodinu, my si dítě musíme získat, a že jich máme hodně. To je krok po kroku, ke každému se musíme propracovat, oni v nás nemají důvěru hned, mají adaptační období kdy pláčou, jsou od maminky, poprvé spí jinde než doma. Je to velmi citlivé. Jsme nejdůležitější krok v jejich životě. První zlom. Pokud bychom dovolili, aby ten zlom byl těžký, tak si to ponesou celý život, potřebujeme, aby získali důvěru, bezpečí, zázemí a rodinné teplo.

Vaše mateřina je velmi netypická….
Mám mateřskou školu s pěti odloučenými pracovišti. Myslím, že jsme velmi unikátní. Je to neskutečně složité na organizaci, třeba když někdo onemocní a řešíme zástupy. Stěžejní je vytvoření pevného týmu, který má zastupitelnost a dobře spolu funguje. Musíme si vzájemně pomáhat a na tom to stojí. Všechna pracoviště objíždím, trávím tam čas s dětmi i pedagogy.

Jak jsme se dostala k hokeji?
Hokej neskutečně ovlivňuje mojí práci. Ve 4. ročníku na gymnáziu se vyhlašoval „sranda match“, tehdy nebyly mobily, internet atd, my žili vybíjenou a dalšími sporty, pořád jsme byli venku. Na Chomutovsku byl tedy vyhlášen hokejový „sranda match“, přihlásili jsme se, nikdo neuměl bruslit. Tehdy jsem neuměla vůbec bruslit, tak mě tam postavili do brány, což mi už zůstalo. Takhle jsem začala hrát v Kadani odkud pocházím.

Pomalu jsme nacházely další týmy, které takhle hrály, postupně se to začalo nabalovat, až vznikla soutěž. Později vznikl také národní tým, dělala se soustředění a podobně. V národním týmu jsem chytala za Československou i Českou republiku, v 93. roce mne koupil Litvínov, kde jsem hrála hokej, ale také pracovala ve školce.  Třikrát jsem tam tako vychytala mistryni republiky.

V roce 1997 jsem s Jaromírem Jágrem zakládala Jágrovu školu ve Slaném. Roky jsem tam potom trénovala mezinárodní gólmany, a to jsem nikdy neuměla ani slovo cizím jazykem. Poté následovala mateřská a později jsem si v Mělníku založila vlastní mezinárodní gólmanskou školu.

Hokej byl můj život, ale vždycky mne vedl k mojí práci, která je mým neskutečným koníčkem. Těšit se do práce, to je radost a úleva v životě. Celý svůj život a lásku jsem dala do práce, kterou miluju.

Jak při vašem povolání dá skloubit práce a rodina?
Moje dcera mi pomáhá jako vychovatelka na hokeji, nebo se mnou jede na školu v přírodě, muž mi dělá manažera ohledně hokejové školy, já se starám o tréninkové jednotky. Ono se to prolne. Pokud je to životní náboj, člověk si to přinese domu a oni už se mnou nabírají atmosféru. Díky rodinné podpoře se mi žije hezky.